Hello, I am Tereza and I am a irreclaimable dreamer. I am from the third biggest town in Czech republic but right now I live in the Canary Islands. I write about everything what comes to my mind and I am just living the life as it goes by. When I am not on Erasmus I study journalism and spanish filology at UPOL in Olomouc and one day I will be a famous writer. If you would ask people who know me well, which words would describe me, I'm sure they would say something like - the elephant colour, Harry Potter, American Horror Story, coffee, mint tea, food, sharks, mugs and crazy mum (in the good way, of course). So welcome to my blog, where you will have , as I hope, a great time.

ZÁPISKY Z OSTROVA #16 | Na Tenerife je i žlutý písek


I když je ostrov Tenerife známý pro své černé pláže, které mají svou podobu díky vulkánu, který se tam nachází, přeci jenom se tady najde i pláž žlutá a dokonce jen pár kroků od hlavního města Santa Cruz. Já se dnes rozhodla vás zaplavit kupou fotek, které jsme nafotily s Luckou, když za mnou přijela na návštěvu, protože dneska je tak škaredé počasí, že trocha toho Španělského sluníčka nám určitě všem vykouzlí úsměv na tváři a možná nás i trochu zahřeje. Navíc se na Kanáry už pozítří vracím a říkala jsem si, že se trošku navnadím na to oceánské podnebí. 


Když za mnou Lucka přijela, bylo jasné, že vyrazíme na pláž, bohužel všechny ty s černým pískem jsou celkem daleko, takže jsme se nakonec rozhodly zajet na Las Teresitas, na kterou se dá pohodlně dojet MHDčkem a je to jediná pláž se žlutým pískem, který tam byl dovezen ze Sahary. Celý výlet jsme si šíleně užily, nafotily milion fotek, viděly racky, brodily se pískem, našly nejbarevnější most, co jsem kdy viděla a Lucije nakonec objevila o kousek dál i menší černou pláž, takže výlet splnil vše, co se od něj očekávalo. 

















Zrzka zpět v ČR


Semestr se semestrem se sešel, a tak se stalo, že o trochu lepší ve španělštině a stále neopálená Ter se vrátila na 21 dní domů, než jí začne zkouškové. Hned den po příletu ale utíkala ke kadeřnici, jelikož to co měla na hlavně se dalo nazvat různě, ale rozhodně ne jako "použitelný účes". A tou návštěvou si 21-letá Tereza konečně odškrtla z bucket listu to políčku "být zrzka". No a hned potom začalo všechno to předvánoční obíhání kamarádů, rodiny, pití kávy, vína, svařáku a horké čokolády a taky prozření o tom, že Česko sice miluji, ale s jeho obyvateli už to tak horké nebude. 



Nechci teď nikoho pohoršit, ale přemýšleli jste někdy nad tím, jak škaredě se jeden k druhému v naší zemi ve většině případů chováme? Že když do vás někdo na ulici narazí, tak se pomalu musíte omlouvat vy jemu. Že když jdete do obchodu, tak se na vás prodavačky neusmějí jak je rok dlouhý. Že auta na ulici vám skoro nikdy nezastaví, i když na tom přechodu už stojíte pět minut. Že i když se někomu na ulici něco stane tak 90% kolemjdoucích prostě předstírá, že tam nejste a že nic nevidí. Víte, nikdy mi to tak nepřipadalo, dokud jsem se na pár měsíců nepřestěhovala na Tenerife a nezjistila, že k sobě lidé mohou být i milí. Že vás na ulici pozdraví s úsměvem úplně cizí člověk. Že vám prodavačka v obchodě nevynadá, že jste pomalí, ale raději vám pomůže naskládat ten nákup do tašky, atd, atd...



Dokud jsem v prosinci nejela za kamarádkou Leou do Anglie a nezjistila, že ona má ten stejný pocit ale s Angličany, tak jsem si říkala, že by se s tím možná mělo něco udělat. Chtěla bych vás tedy poprosit, aby jste se každý den usmáli alespoň na pět lidí a zkusili třeba občas někomu pomoct, nebo jen tak kamarádce donést kafe (tím nemířím na většinu mých kamarádek, ne ne :D).





bunda|jacket - Stradivarius
svetr|sweater - Stradivarius
jeany|jeans - Bershka
boty|boots - Landrover
kabelka|purse - Gate







Ty, které mě inspirují


Píše se nový rok, nová kapitola života jak by někteří poznamenali. Já sama se řadím k lidem, na které takhle v novém roce přichází i nové nadšení a chuť do nových věcí. Vím, že spousta z vás by mi řekla, že je to jen další den a že se změnami přeci nemusíme čekat na nový rok, měsíc, týden, ale já prostě toho prvního ledna vždy cítím nějakou motivační energii, která mě nutí si dávat nové cíle, snažit se na sobě pracovat a i proto jsem se dneska rozhodla napsat tento článek. Článek plný inspirativních žen, které nějakým způsobem sleduji na sociálních sítích a jsou pro mě vzorem. Zdůrazňuji právě slovní spojení "sociální sítě", jelikož většinu těchto žen a dívek jsem ještě neměla to štěstí potkat v tom reálném životě. V tom virtuálním ale hltám každý jejich článek, video, nebo příspěvek na Instagramu, Facebooku nebo kdekoliv jinde, protože to co píší a na čem pracují má smysl. 


Můj den se dneska nesl v duchu odpočinku. Vstala jsem bez kocoviny, která provází spoustu lidí prvního dne nového roku, a protože byl celý den takový klidný a dokonce jsme vyrazili i na procházku po okolí naší vesničky, kde teď žiji, měla jsem dost času zamyslet se nad tím, kdo mě vlastně inspiruje v tom co dělám, kdo mi vždycky připomene jak daleko se dá dojít, když si jde člověk za svým a kdo je pro mě vzorem. Je úplně jedno jestli mě tyto bytosti inspirují v blogování, ve studiu nebo jen v tom, jak si dokáží užívat života, každá z těchto žen je pro mě něčím zajímavá a důležitá. 

Začneme jednou blogerkou, která je mi vzorem snad ve všech směrech. Mluvím o té milé Angličance jménem Niomi Smart. Pokud tuto ženu neznáte, rozhodně si ji utíkejte vygooglovat, protože je to kouzelně starostlivý a obětavý člověk. Vím, že když někoho nepoznáme osobně, jen těžko můžeme říct, jaký je, ale Niomi je krom blogerky také youtuberka, která často sdílí vlogy ze svého života, díky kterým vám pak připadá, že ji přeci jen trochu znáte. A proč že je pro mě takovým vzorem? Je to úspěšná blogerka, která má z určitého úhlu pohledu vše, co si jen může přát a co si budeme namlouvat, spoustě lidem tento "bezstarostný život" stoupne do hlavy. Ona se ale podílí na tolika charitativních akcích, pomáhá jak jen to jde, ať už je to účast v kampani Stand Up to Cancer, darování oblečení na různé charity nebo běh Londýnského maratonu za dobrou věc. Tím vším ale ještě nekončíme. Niomi je úspěšná i na jiných frontách než jen na té blogové či youtubové. Mimo to, že napsala skvělou kuchařku Eat Smart, je také spoluzakladatelkou služby Sourcedbox , která vám každý měsíc doručí krabici plnou zdravých surovin a dobrůtek a má tak přivézt větší množství lidí k tomu, aby se stravovali zdravěji a přemýšleli o tom, co vlastně jí. 

Zdroj: http://www.niomismart.com/
Další inspirativní osobou, která je ale zároveň také mou kamarádka je Lea Fuis. Jsem si jistá, že ji už spousta z vás zná, protože o ní píšu snad v každém druhém článku. Dneska bych ale chtěla psát o tom, proč se dostala na tento seznam. Lea je člověk, díky kterému mám vlastně blog. Jedno léto si totiž založila vlastní stránku a mě to tak nějak nakoplo, abych se vrátila ke svému dávno zapomenutému blogu, který byl tenkrát ještě na Blog.cz. Zároveň je to také člověk, který neskutečně skvěle píše, protože v jednom článku vás dokáže rozbrečet a rozesmát tak, že ani nevíte jestli brečíte dojetím nebo smíchy. Víte, už Leu nějakou tu dobu znám, takže vím, že se dokáže neskutečně vystresovat i kvůli maličkostem. O to víc ji ale obdivuji za to, že dokázala odjet na půl roku pracovat do Anglie a o rok později se rozhodla tam jít i na univerzitu, i když prakticky neměla tušení, do čeho jde. Obdivuji ji za to, jak velké má srdce, protože i když v Anglii pracuje, aby si zaplatila kolej a přežila, tak když dostane v práci jídlo na odpis, které si může vzít, tak jde a část z něj rozdá bezdomovcům. No a nakonec musím říct, že ji obdivuji i za to, jak skvěle dokáže vymyslet vánoční dárky, tak aby jste se zasmáli a řekli si: "To je vážně skvělé!". Děkuji, že jsi dvojčo. 

Zdroj: http://moimelea.blogspot.cz/
Půjdeme dál k druhé a zároveň poslední zástupkyni zahraničí, kterou v tomto článku najdete. Jmenuje se Ingrid Nilsen. Na tuhle Američanku s nejmilejším úsměvem jsem narazila naprostou náhodou a o to víc mě překvapilo, že momentálně je jednou z mála youtuberů, které opravdu sleduji, a na jejichž videa si ten čas vždycky najdu. Kdybych tady měla vypsat všechny ty věci, ve kterých je Ingrid úspěšná, na kterých se podílí nebo kvůli čemu všemu ji obdivuji, tak bychom tady byli dalších 356 dní. To co bych ale chtěla opravdu zdůraznit je její vystupování za práva žen, homosexuálů (sama se do této skupinky řadí, takže ví, o čem mluví) a celkově její vystupování na veřejnosti. Kdyby se všichni jen z poloviny dívali na svět jejíma očima, bylo by nám tu všem daleko krásněji. Určitě si pusťte pár jejich vidí, protože to nejsou jen videa o tom jak se namalovat nebo o tom, kdo uhádne víc soundtracků z filmů. 

Zdroj: https://www.facebook.com/heyingridnilsen/

Další ženou na tomto pomyslném seznamu je Tereza Salte alias TerezainOslo. Vždycky jsem měla ráda její články, její styl psaní, ale nikdy jsem neznala pozadí toho všeho dokud jsem si tento týden nepřečetla její knihu Šlehačková oblaka. Můj názor je, že všechny blogerky a blogeři jsou tak trochu i spisovatelé. To je přeci to, co každý den děláme, píšeme. K tomu abychom hodili pak ta slova na papír je už jen malý krůček, který ale není zase tak malý jak by se zdál. Terezce se to ale povedlo a když vás kniha dokáže rozbrečet tak, že se vám slzy kutálejí po tvářích i v přeplněné tramvají a rozesmát tak, že se nahlas smějete i na rodinné sešlosti mezi kupou příbuzných, tak je jasné, že stojí za to. Kdyby se mi jednou podařilo napsat knihu z poloviny tak skvělou jako jsou Šlehačková oblaka, moje vnitřní já by skákalo právě až k těm oblakům. To že takhle žena skvěle píše už jsem vychválila až do nebes, co na ní ale obdivuji ještě o něco více, je její chuť do života a její tvrdohlavost, díky které se dostala/dostává ke svým vysněným cílům. 

Zdroj: http://www.terezainoslo.com/
Posledním živlem je Dominika Pokludová z dblogu. Slovo "živel" jsem použila záměrně, protože podle mě přesně tohle Domča je. Vím, že ji spousta lidí nemá rádo, protože je podle nich afektovaná, ale mě se naopak líbí ten její elán do života, ta její bezprostřednost a její upřímnost v článcích. Inspiruje mě tím, že si jen málo kdy dělá z něčeho hlavu, nebo minimálně já to tak vnímám. A taky tím, jak si ze sebe zvládá kdykoliv dělat srandu. Víc takových lidí prosím.

Zdroj: http://www.dblog.cz/

POJĎME ČÍST O 100% VÍC NEŽ LONI


Moje každoroční klasické zapojení se do Reading challenge je tady. Jsem tak strašně nespokojená s tím jak málo čtu, že to snad až není možně, takže jsem se rozhodla hezky takhle první den nového roku donutit ne jen mě, ale i vás se opět zapojit a tentokrát to vážně dodržet! Co vy na to? 


My annual classical involvement in Reading Challenge is here. I'm so terribly unhappy with how little I read that it is not even possible, so I decided to force not just me, but also you to get involved and this time we should take it seriously! What do you think?




A book by a local author - Sama sobě majákem: Kateřina Rezková

PŘELOMOVÝ ROK PLNÝ NOVINEK ¡2017!


Kdy se nejlépe ohlédnout za celou tou kapitolou 2017, než na jejím úplném konci? Právě proto se dneska ohlížím já, za tím mým v mnoha ohledech přelomovým rokem, který byl plný nových míst, nových lidí, nových zážitků a hlavně lásky (ne, nemluvím taky o mém vysněném princi, na toho už dávno nevěřím, spíš mám na mysli mou skvělou rodinu a ještě lepší přátele).

When is it the best moment to look back for the whole chapter of 2017 than at the end of it? This is why I look back today. For me it was in many ways a breakthrough year that was filled with new places, new people, new experiences and especially love (no, I am not talking about my dreamed prince, I do not believe in him anymore, I mean my great family and my amazing friends).


Jdeme na to! Letos jsem se to rozhodla vzít pěkně po měsících, aby to tady nebylo zaplaveno miliardou fotek, kterých mám za ten rok vážně požehnaně. Začněme tedy lednem, protože jakým jiným bychom měli začít, když to budeme brát hezky od začátku. 


Here we go! This year I decided to take it month by month so it will not be flooded with a billion pictures of which I have so many this year. Let's start with January.


V lednu to bylo tak nějak ve znamení zkouškového a sportu. Moje první zkouškové mě stresovalo už jen proto, že dojíždění vlakem v době, kdy sněží není zrovna nejlepší období a když pak jednu zkoušku děláte už na potřetí, tak vám taky není zrovna do smíchu. Krom zkoušek tady byla ale kupa volných dní, které jsem využila k tomu, abych se sportovně (z diváckého hlediska) rozvíjela a zašla jsem na City Cross Sprint, který se pořádal u nás v Dolní oblasti. Aby toho sportu nebylo málo, tak se v Ostravě konalo i Mistrovství Evropy v krasobruslení, na které jsem díky mému štěstí vyhrála lístky a vytáhla tak babičku na pěknou podívanou. Ten měsíc jsem se navíc stihla ostříhat, opožděně oslavila narozeniny s mojí milou Kik, uklidila si pokoj podle Zázračného úklidu od Marie Kondo a začala s mou COFFEE & FOODIE TIPS rubrikou. 


In January, it was about exams and a sport. My first exam's period stressed me just because going to school by train while it's snowing is not the best time, and when you are doing one exam for the third time, it is not so funny. In addition to the exams, there were plenty of free days that I used to make this month more sporty (from a spectator point of view), and I went to the City Cross Sprint that was taking place in Ostrava. In order to keep up with the sport, the European Ice Skating Championships took place in my home town, for which I won the tickets thanks to my luck and I took out my grandmother for a nice show. That month, I also cut my hair, have a late celebration of my birthday with my dear Kik, cleaned my room according to the The Life-Changing Manga of Tidying Up: A Magical Story by Marie Kondo and I also start with my COFFEE & FOODIE TIPS section.


Nejkratší měsíc v roce byl tak nacpaný krásnými věcmi, že to snad ani není možné. Byl to můj oficiálně poslední bydlící měsíc na koleji v Olomouci, takže jsem se s holkama postupně loučily, měli krasný filmový večer a s Kačí jsme můj poslední večer vyrazily na nejlepší koncert irské kapely The Led Farmers, na který vzpomínám do teď. Ať už je to proto, že jsem dostala paličku od bubeníka, nebo protože jsem s Kačí viděly tancovat jejího profesora angličtiny. Protože škola začínala přeci jen až v polovině února, tak jsme ještě stihli doma jeden výlet na Bílou, který pro mě jako nelyžaře byl čistě o výhledu na sníh a o omrzlých prstech. No a protože výher v mém životě není nikdy dost (3x klepu), tak jsem stihla vyhrát lístky na jeden film z festivalu "Severská zima". Jmenoval se Pozdravy ze severu a pokud někde půjde najít (protože nevím, jak je to tady s finskou filmografii), tak vám ho rozhodně doporučuji. No a jelikož naše rodina má nějakou oslavu minimálně jednou měsíčně, tak jsme stihli oslavit zase jedny narozenin a jako vždy jsme si cvakli fotku s divnostmi na hlavách. 


The shortest month of the year was full of beautiful things that it is not even possible. It was my last official month at college in Olomouc, so I had a good time with the girls, we had a beautiful movie night, and the last night I went to the best concert of the Irish band The Led Farmers with my lovely Kačí, which I will remember forever. Whether it's because I got a drum stick from a drummer or because I saw Kačí's English teacher dancing. Since the school started in mid-February, I still had some free time at home so we go on a trip to Bílá, which for me as a non-skier was there just because of the view and I went back with frostbite fingers. Well, because the winnings in my life are never enough (3x knock), I won tickets for one movie from the "Nordic Winter" festival. It's called Glada hälsningar från Missångerträsk, and if it is possible to find it somewhere (because I do not know how it is here with Finnish filmography), I definitely recommend it to you. Well, since our family has a celebration at least once a month, we've been able to celebrate one more birthday, and as always, we've taken a photo with some funny hats.


Březen se nesl v duchu Anglie, do které jsem vyrazila za mou milou Leou, která tam od října pracovala v Cambridge. Byly to skvělé čtyři dny, kdy jsme stihly navštívit Londýn, Oxford a prošmejdit Cambridge, zjistit, že bez kofeinu nedáme ani ránu a nafotit tolik fotek, že naše paměťovky praskaly v gigabytech. Ten měsíc jsem navíc začala oficiálně dojíždět každý den do školy do Olomouce a zpět, oslavily jsme Klárčiny narozeniny a nafotila jsem fotky kamarádově kapele Gunpowder, což byla super zkušenost a navíc jsem se alespoň po dlouhé době viděla s klukama ze základky. 

March was in the spirit of England, when I visited my dear Lea, who had been working in Cambridge since October. We spent there great four days when we were in London, Oxford, and Lea's "work town" Cambridge. We found out that we can not work decaffeinated and we took so many pictures that our memory cards cracked in gigabytes. That month I also started officially commuting to Olomouc to school and back every day, we celebrated Klárka's birthday and I took photos of my friend's band Gunpowder, which was a great experience, and I have seen at least after a long time my friends from elementary school.


V dubnu na mě z kalendáře křičel nápis NIGHT RUN Ostrava! Když jsem byla totiž v březnu v Anglii, tak mi přišla zpráva, jestli bych se jako blogerka nechtěla účastnit #Blogrunu na 5km. Prvně mi to přišlo jako dobrý vtip, ale když jsem nad tím postupně přemýšlela, říkala jsem si, že bych to přeci jen mohla zkusit, že to nejhůř prostě do toho cíle dojdu. Nakonec to byl ale super zážitek a já na sebe, po doběhnutí do cíle, byla neskutečně pyšná už jen proto, že jsem to vůbec doběhla až do konce. Protože byl duben také velikonočním měsícem, tak jsem je oslavila pěkně u babičky, to jídlo mluví za vše a s Klárou jsme to stihly i do AlterNativy, kde měli ty nejroztomilejší mufinky s mini mrkvičkou. A aby se nám s Klárou po sobě nestýskalo, tak jsme si v rámci Španělského kulturního týdne v Ostravě zašli na hororovou noc, kdy jsme zůstaly vzhůru někdy do sedmi do rána a mezitím stihli vidět pěknou kupu španělských hororů. A poslední věcí byly nové brýle, z kterých jsme nadšená ještě teď. A ne, opravdu mi v dubnu nebylo sedmnáct, i když na to většinu času vypadám, možná i na méně, každopádně ten dort patří sestřenici, která se jmenuje jako já. 


In April, NIGHT RUN Ostrava shouted to me from the calendar! When I was in England in March, I got a message that if I want to I can participate as a  blogger in #Blogrun for 5km. It seemed like a good joke to me first, but when I was thinking about it, I thought that at least I could try it. In the end, it was a great experience and I was incredibly proud of myself, after reaching the finish line, just because I did it to the end. Because April was also a Easter month, I celebrated it nicely with my grandmother, the food was all over the table, and with Klára we went to AlterNativa café for the first time, where they had the prettiest muffins with mini carrot. And so that we did not miss each other, we also went to a horror night at the Spanish Cultural Week in Ostrava, when we stayed up until seven in the morning and in the meantime we watched a nice pile of Spanish horrors. And the last thing was new glasses, which I'm still excited about. And no, I really was not seventeen in April, even though I look at it most of the time, perhaps even less, in any case, the cake belongs to my cousin named just like me.


Květěn. Proč mi připadá, že o zkouškovém jsem psala nedávno a už je tady zase? A musím říct, že to bylo tak stresující zkouškové, že se bojím, co přijde příště. Každopádně to nadšení po zvládnuté zkoušce ze současného českého jazyka bylo neskutečné a šly jsme to prvně oslavit na nejlepší hranolky od Faency Fries, koupily si víno ve školním bufetu a nakonec i kafe v McDonaldu. No znáte lepší druh oslavy? Ten měsíc se navíc konala první Studentská žurnalistická konference, na které jsem viděla skvělou přednášku od Alžběty Bajerové za Zvolsi.info. Do Olomouce na výlet jsem vytáhla i Leu, která se nám konečně vrátila z Anglie a pak jsme rovnou v Ostravě i zašly na Majáles. A protože už pomalu ale jistě začínaly prázdniny, tak nás do Ostravy přijela navštívit naše kamarádka Stephanie, kterou jsme poznaly hned první měsíc na koleji.

May. Why is it that I have written recently about the exam time and it is here again? And I have to say it was so stressful that I'm afraid what's coming next. Anyway, the enthusiasm after the exam from the current Czech language was unreal, and we went to celebrate it with best fries from Faency Fries, bought the wine in the school cafeteria and then McDonald's coffee too. Do you know a better kind of celebration? In addition, this month was the first Student Journalistic Conference, on which I saw a great lecture by Elizabeth Bajer for Zvolsi.info. I went to Olomouc for a trip with Lea, who finally came back from England and then we went straight to Ostrava's Majáles. And since the holidays were starting, our friend Stephanie came to Ostrava to see our home town.


V červnu jsem do Olomouce dotáhla další kamarádku, tentokrát Klárku a ukázala ji ty nejlepší místa a zašly jsme na limonádu do krásného Café La Fée. Konečně jsem zase někoho vyfotila, tentokrát moji krásnou kamarádku Lucku a vyrazila do Prahy na španělskou ambasádu, kde jsme oslavili konec školního roku společně se zbytkem studentů bilingvních gymnázií. 

In June I take another friend to Olomouc, this time Klárka and showed her the best places and we went to the beautiful Café La Fée. Finally, I again took some photos, this time photos of my beautiful friend Lucka and went to Prague at the Spanish Embassy where we celebrated the end of the school year together with the rest of the bilingual school students.


A konečně přišly ty vytoužené prázdniny! Krom toho, že jsem začala pracovat na poště jsem stihla nafotit gymplácké divadelní představení Teatra Roja, nabarvit si vlasy na červeno, skočit na Festival v ulicích a užít si pěkně čtyři dny na Colours of Ostrava, které jsou stejně vždycky to nejlepší z celého léta. Na Festivalu v ulicích jsem stihla ukořistit fotku s milou a chytrou Emmou Smetana a s Leou jsme si vyrazily na offline výlet na Moravu za vínem. 


Finally, holidays have come! Besides the fact that I started working at the post office, Klára and I was taking pictures of Teatro Rojo's performance, color my hair in red, went to the Festival in the streets, and enjoy the four days of the Colors of Ostrava, which are always the best of the summer. At the Festival in the streets I managed to capture a photo with a nice and smart Emma Smetana, and with Lea we went for an offline trip to Moravia and drank so much wine.


Když jsem přemýšlela nad tím, co napsat k tomuhle měsíci napadlo mě slovo "zajímavý". A on opravdu zajímavý byl a to ze všech možných úhlů. Začalo to pěkně jedním festivalem (ZLOMETAL fest), který pořádali mí dva kamarádi a na kterém jsem byla za fotografku. Odtud jsem si to už pěkně jela na stanovačku, která byla, no, zajímavá. Pak ale začalo pořádné cestovando s Leou a my vyrazily prvně autobusem do Varšavy a z ní pěkně do norského hlavního města Osla. A co že to srpen ještě přinesl? Přinesl lásku, slzy, loučení, stěhování...

When I was thinking about what to write about this month, the word "interesting" came to my mind. And he was really interesting at all possible angles. It all started with one festival (ZLOMETAL fest) which was organized by my two friends and I was a photographer there. From there, I went for a camping weekend, which was, of course, interesting. But then our traveling time with Lea started, first we headed by bus to Warsaw and then to Norwegian capital Oslo. And what more did August bring? He brought love, tears, good-byes, moving...


A přišel ten měsíc, kterého jsem se neskutečně bála. Měsíc, kdy mě čekal pěti hodinový let na Kanáry s dvěma kufry, které pomalu vážily dohromady víc než já. Měsíc, kdy jsem se musela rozloučit s půlkou Ostravy. Měsíc, kdy jsem poprvé spala v novém domě (dvě noci). A měsíc, kdy jsem se musela zařeknout mého introverství, hledat si kamarády, obíhat všechny možné úřady a chodit do školy pět dní v týdnu (ano, tohle pro mě bylo těžší než studium ve španělštině). Kamarády jsem si našla, na vstávání si nezvykla (proto se do dnes zdravíme stylem "Ahoj, jak se máš?" "Unaveně."), prošla všemožné uličky La Laguny, pětkrát oběhla radnici a policii, zašla do kina na IT a zvládla se na Erasmus Welcome Day vyfotit a přes aplikaci Party print a tu fotku i na místě vytisknout. 


And the most scary month came, I was really afraid of it. The month I was five hours in a plane to the Canary Islands with two suitcases that weighed together more than I did. The month when I had to say goodbye to Ostrava. The month I first slept in a new house (two nights). And the month when I had to leave my introvert me behind, look for friends, go to all possible offices and go to school five days a week (yes, this was harder for me than studying in Spanish). I found new friends, did not get used to getting up every day (so we're greeting till now with "Hello, how are you?" "Tired."), Crossed al lot of alleyways of La Laguna, went five times to the town hall and the police, went to the cinema to watch IT and took a picture on Erasmus Welcome Day and print it through the Party print application.


V říjnu už tak nějak opadl ten prvotní stres ze všeho nového na Tenerife a my společně s mou slavnou M(arie) & M(agda) dvojkou objevovaly různá zákoutí, zažívaly (asi spíše já) první španělské kocoviny, navštěvovaly různé festivaly (ať už ten vínový nebo Plenilunio plný jídla a hudby) a chodily na zakázané nuda pláže v plavkách jako rebelové. 

In October, somehow, dissapeared the initial stress of everything new in Tenerife, and we, together with my famous M(arie) & M(agda) duo, discovered different nooks, experienced (I experienced) the first Spanish hangover, visited various festivals (wine one or Plenilunio full of food and music) and went on forbidden nudist beach in swimsuits as rebels.


Listopad byl v duchu cestování a návštěv. Měsíc jsme začali jedním výletem do Parque Anaga a na nejhezčí pláž severní Tenerife, kam jsme vyrazili autem díky Magdinému příteli, který přijel na návštěvu a jediný z nás vlastnil řidičák a zvládal uřídit ty serpentiny, které se táhnou všude v tenerifských horách, z kterých je mi špatně, a to ani nemusím řídit. Druhý listopadový týden mi na ostrov dorazila návštěva, které jsem přezdívala #KHL podle počátečních písmen jejich jmen. Dorazila mamča, Libor a Klárka, která byla tak hodná a doprovázela je, aby měli někoho, kdo po cestě bude rozumět víc než "vamos" a "cerveza". Za ty čtyři dny, které na Tenerife strávili jsme stihli vidět Puerto de la Cruz a jeho černo-písečné pláže, navštívili jsme slavný Loro Parque, kde jsme viděli žraločí tunel a nejroztomilejší tučňáčky. Navíc jsem jim ještě ukázala mé větrné město La Laguna a hlavní město Tenerife, Santa Cruz. 

November was in the spirit of travel and visits. This month began with a trip to Parque Anaga and to the prettiest beach of northern Tenerife, where we went by car with Magda's boyfriend who came to visit her and was the only one of us who owned a driver license and managed to arrange the serpentines that stretch all over the Tenerife Mountains from which I'm sick I do not even have to drive. On the second week of November, a visit came to me on the island, which I nicknamed #KHL according to the initial letters of their names. Mum, Libor and Klárka arrived. Klára was so nice and accompanied them because they need someone who would understand more than "vamos" and "cerveza". During the four days they spent on Tenerife, we have visited Puerto de la Cruz and its black-sand beaches, we visited the famous Loro Parque where we saw the shark tunnel and the cutest penguins. I also showed them my windmill La Laguna and the capital of Tenerife, Santa Cruz.


Celý ten šílený rok utekl jako voda a byl tady prosinec, s kterým přicházel i vánoční návrat domů. Než jsem se ale dostala domů, tak mě přijela navštívit ještě moje milá Lucije, které jsem ukázala jedinou žlutou pláž ostrova, vzala ji do přístavu a zasvětila ji do kýčové vánoční výzdoby v Santa Cruz. Pak mě čekal už jen týden školní práce, kdy jsem se snažila dokončit, co se dalo a pak jsem konečně 17. prosince odjela na letiště na Jihu Tenerife, nasedla do letadla směr Bristol, UK a tam na letišti vystoupila a našla svoje dvojče s nejrozkošnější cedulkou, jak tam na mě čeká. Pak nás čekal ten nejpěknější den v Bristolu se snídaní a kávou zdarma, Lea mi ukázala její studentské město společně s vánočními trhy a pak začala naše společná a nekonečná cesta domů do Ostravy. Normální lidé letí z Londýna do Ostravy tak hodinku a půl, ale jelikož my normální rozhodně nejsme, tak jsme si to pěkně procestovaly za celých 23 hodinek, vzaly to pěkně přes Milán a Prahu a nakonec 19. prosince večer konečně dorazily domů. Pak už začala ta vánoční pohoda, rozdávání dárků všem kamarádům, Štědrý den a vánoční svátky jsem strávila pěkně s rodinou a celý rok jsme zakončili výšlapem na Lysou horu, která byla zasypaná sněhem a vypadalo to tam jako v pohádce. 

Chtěla bych tímto poděkovat všem, kteří se nějakým způsobem podíleli na mém nádherném a bláznivém roce 2017 a nemůžu se dočkat jaké dobrodružství přinese ta osmnáctka. Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!


The whole crazy year has run like water, and there was December, with which came my comeback home for Christmas. Before I got home, my dear Lucije came to visit me, I showed her the only yellow beach of the island, took her to the harbor and dedicated her to the kitsch Christmas decoration in Santa Cruz. Then I only needed to do some school work, and then I finally went to the airport in South Tenerife on December 17th, got into the plane to Bristol, UK, and there I found my twin with the most gorgeous sign as she waits for me. Then we had the most beautiful day in Bristol with free breakfast and coffee, Lea showed me her student city along with the Christmas markets and then started our common and endless trip home to Ostrava. Normal people fly from London to Ostrava for an hour and a half, but since we are not normal, we traveled around 23 hours, taking it over Milan and Prague and eventually arriving home on December 19th. Then I started the Christmas welfare, giving gifts to all my friends, spend Christmas Eve and Christmas holidays with my family, and we ended the year with a hike on Lysa mountain covered with snow.

I would like to thank all those who have somehow participated in my wonderful and crazy year 2017 and I can not wait for the adventures of the eighteen. I wish you all a Happy New Year!

4 kosmetické produkty, které mi zachraňují život


A je to opět tady, někdo jako já píše "bjůty recenzi". Poslední dobou jsem přemýšlela nad tím, co vše vlastně použiju předtím, než opustím komfort domova, kde většinou chodím s drdolem a naprosto nenamalovaná. A zjistila jsem, že jsou to vlastně jen čtyři produkty (občas jen tři) a bronzer, který ale věčně nemůžu najít, protože mám pořád ještě polovinu pokoje v krabicích.

And it's here again, someone like me writes "beauty review". Recently, I have been thinking about what I use before I leave the comfort of home, where I usually have a bun and no make-up. And I found out that there are only four products (sometimes only three) and a bronzer that I can not find because I still have half of the room in the boxes.


Vždycky jsem v tomhle zastávala větu "méně je více" pokud nepočítáme mé pubertální obdobní, kdy jsem měla linky pomalu přes celý obličej. Každopádně poslední dobou mi stačí jen lehké linky, řasenka, tužka na obočí a občas, když chci aby to bylo fakt "extra pěkné" tak použiju stíny a tím celý tenhle holčičí proces končí. 


I've always liked the "less is more" sentence if I do not count my teenage years when I had the eye lines slowly across my face. Anyway, lately, I just need light lines, mascara, eyebrow pencil, and occasionally when I want it to be really "extra nice" I use shadows and with it this whole girlish process ends.


Pokud se jedná o jeden z těch "extra pěkných" dní, tak začnu stíny, konkrétně Big colour eye pencil od Avonu, které jsou ultra praktické, protože se dají použít také jako rozjasňovač. 


If it's one of those "extra nice" days, I'll start with eye shadows, specifically the Big colour eye pencil from Avon, which is ultra-practical because you can also use it as a highlighter.



Pak jsou na řadě linky. Minulý týden jsem dala na radu Lejdy a pořídila si poprvé tekuté linky od Essence. Sice mi pár dní trvalo, než jsem se s nimi konečně naučila kreslit tak, abych nevypadala jako emař, ale jsou perfektní. Navíc jsou voděodolné a můžu vám potvrdit, že mají vážně výdrž, protože přežili i můj brečící záchvat v tramvaji po přečtení jedné z kapitol Šlehačkových oblak od Terezy Salte. 

Then there is eyeliner. Last week, I listened to the advice from Lea and I bought Essence liquid lines for the first time. It took me a few days before I finally learned how to draw them so that I did not look like an emo, but they are perfect. In addition, they are waterproof and I can tell you they survive almost everything because they survived my crying bout in the tram after reading one of the chapters from Šlehačková oblaka by Tereza Salte.


Jdeme na řasenku, která je podle mě hned po tužce na obočí ta nejdůležitější položka seznamu, protože když holka nestíhá, tak si namaluje alespoň ty řasy a vždycky to minimálně prozáří pohled. Moje řasenka je kousek od Avonu jménem Big & False Lash odstín Brown Black.


We go to the mascara, which I think is the most important item right after the eyebrow pencil, because when the girls don't have time, they at least use mascara and it always light up the look. My mascara is a one from Avon called Big & False Lash shade Brown Black.


No a to nejdůležitější nakonec - tužka na obočí. Už od jak živa si myslím, že obočí je nejdůležitější na celém obličeji a můžu to potvrdit i proto, že jsem si prošla tak extrémními fázemi jako "Brežněv" nebo "vytrhej co můžeš" a ne, nebyl to zrovna pěkný pohled. Každopádně jsem si obočí nikdy nedokreslovala a až minulý týden v Anglii jsem si koupila konečně pořádný produkt, díky kterému moje obočí konečně vypadá souměrně. Mám odstín dark od Tanya Burr a jsem s ní naprosto spokojená, takže až mi dojde, tak si pro ní opět letím do Anglie.


Well, the most important thing - the eyebrow pencil. I am pretty sure the eyebrows are the most important thing on my face and I can confirm it because I went through such extreme stages as "Brezhnev" or "pull as much as you can" and no, it was not a nice look. Anyway, I have never been the person who draw eyebrows, but the last week, in England, I finally bought a good product that makes my eyebrows look symmetrical at last. I have a dark shade from Tanya Burr and I'm totally happy with it, so when I'll be run out of it, I'll fly to England again.



A jak to máte vy? Malujete se, nebo razíte heslo no make-up? A jestli ano, tak jaké produkty používáte? 


And what about you? Do you use make-up or not? And if so, what products do you use?